zpět »

Jižní Luangwa - více informací / DENÍK

NEPŘEHLÉDNĚTE: V Africe byly v posledních několika letech téměř průmyslovým způsobem vyvražděny desítky tisíc slonů, což některé populace přivedlo na pokraj vyhubení. Jen v roce 2013 to bylo 30 000 slonů, to jsou 3 za hodinu... Naprosto šokující zprávu, která mapuje situaci v celé Africe, vydala americká organizace Born Free USA. Kompletní zprávu v angličtině najdete zde www.bornfreeusa.org.         Další informace k tématu najdete např. na www.greatelephantcensus.com, www.savetheelephants.org, www.wildaid.org, nebo www.elephantconservation.org. Nečekaně pozitivní zprávy z Mali, kde byli sloni málem vyhubeni, najdete na www.wild.org ."

Rozloha: 9050 km2, lokace: východní Zambie, GPS: 13°20'00”S 31°34'00”E, specifika: velká pětka, množství divoké zvěře, pěší safari, velká populace levhartů, hrochů a kudu velkých, ideální podmínky k návštěvě: období sucha, tj. duben - říjen.

Fakt, že řeka Luangwa je jedním z největších neregulovaných toků jižní Afriky, což z něj dělá i zásadní překážku pro kolonizaci, je mimo mouchy tse-tse hlavním důvodem, proč je v údolí této řeky o celkové rozloze cca 50 000 km2 několik národních parků a tolik divoké zvěře. Kyselá a neúrodná půda není vhodná k zemědělství. Domácí skot, byť se ve východní a jižní Africe chová již stovky let, se na spavou nemoc, kterou moucha tse-tse přenáší, stále nedokázal adaptovat. V prostředí Luangwy tedy nepřežije a buš stále může patřit divokým zvířatům.

Pozn. Tse-tse si vybírá především tmavé objekty, které připomínají její běžný cíl, tj. buvola. Útočí tedy např. i na automobil. Pro pohyb v buši lze proto doporučit světlé barvy a tmavých se vyvarovat.

Za povšimnutí stojí i skutečnost, že tento obrovský kus divočiny protíná od východu k západu pouze jediná silnice, tzv. Great East Road, což je hlavní dopravní tepna spojující západní a východní provincie Zambie.

Jižní Luangwa je jedním z největších chráněných kusů divočiny na světě. Koncentrace zvěře podél řeky Luangwa a přiléhajících lagun je především v období sucha jedna z největších v Africe. Během období sucha listí ze stromů opadá a trávu sežehne oheň. Pohled na takovou krajinu je v tomto stadiu opravdu neveselý. Nicméně ještě před příchodem deštů stromy nasadí listy, které se postupně přebarví od červené až po jasně zeleno barvu. Je to jakoby obrácený proces, který známe v Evropě na podzim. Listí postupně ze zelené přechází do žluté, oranžové a červené a následně opadá. V Luangwě je to naopak, stromy ohlásí příchod nového života červenou, oranžovou a nakonec zelenou barvou.

V říjnu / listopadu přichází období dešťů, které trvá až do května. Údolí podél řeky Luangwy se změní v záplavová území. Luangwa často mění řečiště, neustále podmílá a formuje břehy, vytváří nová ramena a zátoky. Řeka Luangwa je zároveň jedním z nejméně dotčených říčních systémů Afriky, přičemž je životodárnou tepnou parku.

Park nabízí výjimečnou nabídku fauny i flóry, přičemž první atraktivní pěší safari v Africe začala právě zde. Konkrétně u Normana Carra, jehož rodina provozuje pěší safari a několik malých sezónních kempů v buši do dnes, viz. www.normancarrsafaris.com. Najdete zde cca 60 druhů savců. Populace hrochů je zde jedna z největších v Africe, odhadem 50 hrochů na jeden kilometr řeky. Park se stále těší i početné populaci  slonů zdecimovaných v 70. - 90. letech minulého století, kudu velkých, žiraf, zeber, pakoňů, impal, vodušek jelenovitých, vodušek puku, vzácných antilop vraných nebo antilop koňských. Park je také domovem vzácných psů hyenovitých. Potkáte zde dále lvy, levharty, výjimečně geparda. Žije zde cca 400 druhů ptáků, z toho 39 dravců, a mnoho druhů plazů včetně velké populace krokodýla nilského, varana nilského, varana stepního, krajty, mamby nebo agam.

Luangwa si prošla i svým obdobím pekla, kdy cca od roku 1970 do roku 1990 byla spíše válečnou zónou, kde pytláci vraždili zvířata ve velkém a oblast křižovaly i 100 členné kolony nosičů slonoviny. Z cca 100 000 populace slonů jich přežilo necelých 10%. Protože byla vybíjena zvířata s velkými kly, tvoří dnes místní populaci cca 38% slonů, kteří nemají kly vůbec a drtivá většina dalších má kly malé. Také průměrná velikost místních slonů je o poznání menší, než u jejich bratranců ve východní nebo jižní Africe. Ve srovnání s "big tuskery" z Amboseli, Tsava, Mary, Okawanga, Chobe nebo Krugeru vypadají skoro jako jiný poddruh. Jedná se o šokující a viditelný dopad pytláctví na genetickou skladbu místní populace slonů.

Pozn. Bohužel i dnes je stále možné si v Lusace přes místní ilegální síť překupníků koupit maso slonů, zeber nebo kudu... Strážci parku denně odstraňují další a další drátěná oka, jejichž instalace je velice snadná. Kladení těchto pastí zvládne každý od 10 do 70 let. Boj s nástrahami je proto jedním z hlavních úkolů South Luangwa Conservation Society, www.slcszambia.org . Naštěstí stále více peněz jde na boj s prostředníky a špičkami tohoto obchodu, což jsou lidé, kteří do parků osobně ani nevkročí. Boj s pytláky v terénu, kteří se často kvůli chudobě dají na pytláctví, je sice důležitý, ale problém sám o sobě nevyřeší.

Největší obětí krvavých 70. a 80. let 20. století jsou nicméně nosorožci černí. Cca 12.000 populace z roku 1970 byla k roku 1987 zcela vybita. V roce 1998 Zambie prohlásila nosorožce černé oficiálně za vyhubené. Malou nadějí pro navrácení tohoto majestátního zvířete do Luangwy je záchranný program nosorožců černých v severní Luangwě www.savetherhino.org, který úspěšně vysadil a aklimatizoval první životaschopnou populaci přivezenou postupně během několika let ze záchranných chovů v JAR. Prvních 5 zvířat bylo vysazeno v roce 2003, dalších 10 dorazilo v roce 2006, 5 v roce 2008 a zatím posledních 5 v roce 2010. Tito nosorožci mají takovou ochranu, jako žádná další zvířata v Zambii. Protože severní Luangwa byla vždy tradičním ekosystémem ideálním pro tato zvířata, není překvapením, že skupina 25 vysazených nosorožců se úspěšně rozrůstá o nově narozená mládata. Ke konci roku 2014 již skupina čítá 34 zvířat. Další info najdete na stránkách Franfurt Zoological Society.

Pro vegetaci jižní Luangwy je typický tzv. mopane, což je vegetace rostoucí na velice chudých jílovitých a kyselých půdách. Jedná se obvykle o křovinaté buše, které místy přecházejí do lesů s až 18m stromy, tzv. katedrální mopane. Mopane roste nicméně i v oblastech bohatých na říční naplaveniny. Tyto dřeviny preferují velice horké podnebí s dlouhým obdobím dešťů.  Mopane snadno poznáte podle listů ve tvaru motýla. Ačkoliv list může, volně řečeno, působit lehce jako motýlek, je mopane jednou z nejtěžších a nejtvrdších dřevin jižní Afriky. Odolává termitům, proto bylo a je využíváno v místním stavebnictví. V oblasti Luangwy je stále klíčovým zdrojem palivového dříví. V poslední době se začíná využívat i ke stavbě hudebních nástrojů jako jsou klarinety nebo píšťaly.

Stromy mopane jsou i domovem housenek můry imbrasia belina. Tyto housenky bohaté na protein jsou po upražení velmi vyhledávané místními obyvateli jako důležitý doplněk stravy. Mopane slouží dále jako potrava např. můrám gonometa rufobrunnea, jejíž kukly jsou zdrojem tzv. "divokého hedvábí" pro výrobu látek. V jižní Luangwě dále narazíte např. na mohutné zambezské fíkovníky, chlebovníky, týkovníky červené, baobaby nebo dokonce ebenové lesy.

Pokud máte zájem o další informace o oblasti, doporučuji vám podívat se na stránky South Luangwa Conservation Society (stránka je pouze v angličtině). Rovněž vám mohu jen doporučit krásnou fotopublikaci o Luangwě od Francoise d'Elbée a Vica Guhrse na Vic Guhrs (stránka je pouze v angličtině). Francois d'Elbée je rovněž autorem skvělé černobílé publikace Busanga (ISBN 9 789982 994309), focené v národním parku Kafue v Zambii.

Galerii fotografií zvířat z jižní Luangwy naleznete zde.

Informace o zdravotním pojištění a očkování naleznete zde.

                                                                                                                                                                                                                                      

DENÍK

Čtvrtek 15. 10. 2009

Z Prahy přilétám do Lusaky přes Amsterodam, Nairobi a Lilongwe po poledni. Malé a přátelské letiště dává hned tušit, že spěch naší západní civilizace je bezpečně daleko. Z nového poloprázdného Boeingu 777, vystupuji přímo na letištní plochu, na jejímž konci je malá, ale hezká budova letiště.

Z kraje letištní plochy na mne mává stejně jako na ostatní cestující skupina asi 40 dětí v předškolním věku, všichni v modrém. Přijeli se poprvé v životě podívat, jak vypadá letiště a velké letadlo. Jejich nadšení je naprosto bezprostřední. Myslím, že jsem nezažil hezčí přivítání v žádné zemi, kde jsem byl. Snad je to dobré znamení.

Bez problému si kupuji za 50 USD vstupní vízum, protože v Praze je zajištění víza časově i finančně náročné. Tady vás to stojí tak minutu času. Po krátké, cca 90 min pauze, kterou překlenu v kanceláři agentury, která se stará o přilátající / odlétající klienty hlavních zambijských safari operátorů, přesedám již do klasického malého 18 místného dvoumotoráku, neklamné známce, že letím do odlehlých míst. Celý let do Mfuwe trvající cca 1 h 10 min spíš připomínal horskou dráhu. Cílové letiště v Mfuwe je už opravdu miniaturní, nikde nic. Čeká mne zde můj řidič a průvodce Paul, cestou ještě nabereme ozbrojeného rangera Kamisu, který se mnou bude chodit buší a hlídat mi záda, až se budu soustřeďovat na dění v hledáčku fotoaparátu.

*

Pozn. chození v buši není v zásadě samo o sobě nebezpečné, pokud vám nevadí moucha tse-tse, malárie, až 40C vedro a tráva plná hadů. Pevná obuv a dlouhé nohavice jsou základ. Tse-Tse ve zdejší oblasti nepřenáší spavou nemoc, ale kousnutí je dost bolestivé a navíc těch much je v buši plno. Proti malárii jsem po mnoha letech při této výpravě užíval maloron, ačkoliv komárů bylo násobně méně než tse-tse. Hadi před vámi obvykle včas utečou, problém nastane, pokud je překvapíte a nemají kam utéct. Proto je dobré se dívat, kam šlapete a hlavně nestrkat ruce kam nevidíte. Narazit můžete na kobru egyptskou (Naja haje), mambu černou (Dendroaspis polylepis), zmiji útočnou (Bitis arientas), což jsou smrtelně jedovatí hadi a pak na několik méně jedovatých druhů, které vám jen zle pokazí den. Osobně jsem za týden narazil jen na menší dvoumetrovou krajtu písmenkovou (Python sebae), což je škrtič, a na méně jedovatého šípovce (Psammophis mossambicus), který na nás vykoukl z knihovny v jídelně tábora Kakuli.

Nebezpečí od velkých zvířat je paradoxně mnohem menší. Buvol a hroch jsou sice agresivní, ale pokud máte alespoň trochu zkušeností, tak se jim dá vyhnout (na hrocha můžete v buši obvykle narazit jen brzy ráno, když se vrací k vodě, nebo pozdě odpoledne, když ji opouští). Lvi jsou v této oblasti bezkonfliktní a jdou vám z cesty. No a sloni, kteří jsou ze všech nejchytřejší, vám už z dálky dají najevo, zda jim vadíte nebo ne, tj. není úplně rozumné přiblížit se k nim proti větru ve stínu stromů a pak na ně vykouknout z 30 m. To se mohou pochopitelně leknout a naštvat. Proto osobně dávám přednost tomu, aby o mně včas věděli.

Potkat stádo slonů nebo lvy uprostřed buše a to bez ochrany terénního vozu je nepopsatelný zážitek, kdy si člověk velice intenzivně uvědomí, že není nic víc než součást přírody a že kdysi do takové divočiny patřil tak jako jakýkoliv jiný zde žijící druh. Ostatní zvířata vám jen dávají najevo, že pokud se umíte chovat, tak vás vnímají jako součást svého prostředí, a ne jako vetřelce.

Pro mne osobně přináší možnost pohybu po vlastních nohou velkou výhodu. Mohu si totiž vybrat ideální „spoty“ u řeky či lagun, odkud mohu fotit, navíc mi záběry nemohou pokazit davy turistů narvaných v bílých minibusech, které zvířatům najíždí až pod nos, jak je tomu např. v Keni nebo Tanzanii.

Pěšky se v Luangwě můžete pohybovat v období sucha, tj. cca od konce června do října, v období dešťů se Luangwa mění v jednu velkou bažinu. To je také důvod, proč jsem do Luangwy vyrazil v říjnu.

*

Do tábora Luwi, což je 5 stanů krytých rákosovým přístřeškem a vybavených venkovní sprchou, nejodlehlejšího to tábora celé jižní Luangwy, to trvá další 3h autem. Když po setmění konečně dorážím do cíle, vítá mne mladá správcová tábora. Je rodilá bílá Zimbabwanka a ze známých důvodů žije trvale v Zambii. Dám si dobrovolně a rád studenou sprchu a hned jdu na malinký bar. Na baru už popíjí pár z Velké Británie, což jsou naštěstí sympatičtí lidé, protože se ukazuje, že máme téměř shodný itinerář a potkáme se proto i v dalších dvou táborech. Jsou to mimo mne jediní hosté. Hledají v Luangwě to co já, odlehlost, divokou přírodu a pěší tůry opravdovou divočinou, která je stále pro většinu lidí jen smrtelně nebezpečnou zónou, kterou je třeba zlikvidovat.

Po dvou pivech jdeme na večeři, prostřeno je u stolu pro 6 lidí na kraji planiny, která končí hned před táborem, a která je od ledna do dubna zalitá vodou. V malých táborech v Zambii obecně je zvykem, že hosté jedí společně, což mne coby lehce asociálního jedince trošku vylekalo. Kupodivu jsem si rychle zvykl a navíc musím uznat, že je to hezký zvyk, protože jsem v průběhu týdne narazil na samé originální a zajímavé lidi z USA, JAR, Zambie, Finska a Anglie.

Spát jdu ve 23 h což je pozdě, protože vstávat budu ve 4.30 h, tj. včas, abych se najedl před východem slunce a došel nebo dojel k laguně, kde se chci ráno na 2-3 h utábořit. Takto brzy budu ostatně vstávat každý den, co v Luangwě budu. V noci je stále hodně teplo, cca 23C. Od laguny slyším hrochy a okolo 3 h ráno je slyšet z velké dálky řev lvů. Jsem tu dobře….

 

Pátek 16. 10. 2009

Před pátou ráno sedím u ohně, nalévám si čaj z konvice zabořené ve žhavém uhlí na kraji ohniště, k tomu na ohni opečený toast a trochu džusu. Sedím na starém kusu padlého stromu a pozoruji východ slunce. Přes oblohu přelétá s hlasitým kejháním pár husic egyptských (Alopochen aegyptiacus), o chvíli později přelétá přes kotouč vycházejícího slunce volavka, na planině cca 100m přede mnou prochází malé stádo vodušek puku (Kobus vardonii). Z křoví vybíhá velice plachý lesoň (Tragelaphus scriptus), kterého se mi ani po 10 letech focení v Africe zatím nepodařilo vyfotit. Jeden by řekl kýč, až to bolí, ale ona je to pro mne pro následujících pár dnů holá realita. Nemohu si nevzpomenout na Lovecké zápisky od Hemingwaye…

Pozn. Voda není v táborech Luwi, Kakuli, Mchenja problém. Správci ji berou z vrtů. Za celý pobyt jsem s ní neměl jediný problém.

Je 5.30 h, nasedám s Paulem do auta a k laguně, kdybych tušil jak je blízko, šel bych pěšky. Po krátké obhlídce si vybírám dva „spoty“ pro focení ráno a jeden na pozdní odpoledne. Všechny jsou přímo u vody. Kdyby snad nějaký krokodýl dostal chuť na maso, tak ho vždy včas uvidím. Laguna je totiž velice mělká, tj. nebezpečí od krokodýlů nehrozí, protože se ke mně nepozorovaně prostě nedostanou. Z hlubiny vystřelit nemohou, protože tu hlubina není a navíc krokodýl, který by dokázal efektivně zaútočit na člověka je tu jen jeden. Říkají mu Bismarck, ale bohužel nemám tu čest a neviděli jsme se. Snad příště. Laguna je rozdělena na teritoria dvou hroších rodin, přičemž toto ráno jsem si vsadil na skupinu sice vzdálenější, ale v ideální poloze vůči vycházejícímu slunci. Sám jsem ve stínu pod prudkým, strmým, cca 4 m vysokým břehem přímo na kraji laguny. Umisťuji stativ, připravuji 600 mm skla a čekám. Za cca 2,5 h jsem měl důvod fotit jen jednou. V 8.30 to balím a jedeme zpět, ale přes druhou stranu laguny, když tu uvidíme stádo cca 12 sloních samců, kteří jdou pít k laguně. Světlo už sice není dobré, ale nedá mi to, abych se k nim ve stínu stromů táhnoucích se po kraji již vyschlé části laguny pěšky nevydal. Jsou to sloni, kteří mají živé zkušenosti s pytláky, poměrně jasně dávají najevo svou nelibost. Chápu to a klidně jdu, teď již přes rozpálenou planinu, zpět k vozu. Teplota stoupá, je čas přečkat cca 40C vedro ve stínu stromů v táboře odkud chci přes poledne pozorovat planinu, kde by se tou dobou mělo objevit stádo antilop kudu. Objevilo se, ale přesně mezi 13-14h, kdy jsem podřimoval na podlaze stanu, nejchladnějším to místě, které jsem našel.

V 15.30 vyrážím opět k laguně, ale druhou stranou k mému odpolednímu „spotu“. Cestou se mi docela povede foto plaché volavky popelavé. Když dojdu k laguně, ke svému překvapení vidím, že spot, který jsem si ráno pečlivě vybral pro odpolední focení, okupuje menší krokodýl. Chvilku se na sebe díváme, až krokodýl naštvaně mrskne ocasem a zaleze do vody. Místo je tedy pro příští 2 h moje.

Za zády mi sedí Kamisa s puškou, který pozoruje rákosové houští cca 4 m vpravo za mnou, jediné místo odkud by snad teoreticky mohlo něco hrozit.

Místo je bohužel na přímém slunci, proto si ho krokodýl pochopitelně vybral, nezbývá než se prolévat přinesenou vodou, přikrýt Nikon a objektiv bílým tričkem (stačí 10 minut, černý objektiv a foťák mohou být rozpáleni tak, že reálně hrozí jejich poškození)  a čekat. Skupinu hrochů mám cca 30 m před sebou. Stín strmého vysokého protějšího břehu laguny se se zapadajícím sluncem neúprosně blíží k lenošícím hrochům, kteří se za cca 2 h skoro ani nepohnuli. Zbývá mi tak posledních 5 minut. Na fotografování je přesně tohle to, co mne fascinuje a co mi vhání adrenalin do žil, už jen z povinnosti se chystám odsedět poslední minutu, když se do sebe bez varování pustí dva hroší samci, žádná zásadní rvačka, jen přátelské škádlení. Korekci expozice mám nastavenu, čas závěrky 1/640 s, což je tak tak na zachycení akce, ale nechci, aby citlivost šla přes ISO 800, zaostřeno mám, kompozice je snad také ok, světlo ideální, udělám tedy sérii cca 7 snímků během jedné vteřiny. Náhle se do dvou hrochů pouští ještě vetší třetí hroch, aby je zpacifikoval. Tak ještě jedna série snímků.

Stín se přehoupl přes ještě zlostně frkající hrochy. Nedá mi to a prohlížím náhledy fotek, které jsem právě udělal. Každý moc dobře cítí, když se mu povede série, kterou už jen tak snadno nepřekoná… Pokoříte-li vysokou horu, máte radost, že jste to po několika letech tréninku a dřiny dokázali, děkujete hoře, že k vám byla tolerantní a zároveň cítíte smutek, že to, čemu jste věnovali tolik úsilí a k čemu byla potřeba i notná dávka štěstí, je splněno. Cesta bývá často tím, co nás činí šťastnými, ne cíl, který za sebou prostě jen zavře dveře. Zůstanou jen vzpomínky a fotografie.

Do tábora dorazím propocený od hlavy k patě, Správcová Briannie se mne ptá, jaké bylo odpoledne. Nejsem schopen jí vysvětlit jak, z mého subjektivního pohledu, mimořádný foto úlovek se mi právě podařil.

Opět je večer a dávám si s Briannie, Paulem a Bafnou pivo, když Briannie zavelí, všichni do vozu. Paul a Bafna už sedí v otevřeném 4x4 bez střechy a já se hloupě ptám… Jak do vozu? Proč do vozu? Noční safari mne nezajímá…jeďte sami. Briannie znovu opakuje, do vozu! Tedy ok, skáču přes zadní kolo do auta a jedem. Nevím sice proč a kam, ale co. Po chvíli mi dojde, že jedeme k cca 200 m širokému vyschlému korytu řeky Luwi pokrytém jemným bílým pískem. Vidím v dálce 3 nebo 4 ohně, je mi to jasné. Briannie pro nás připravila večeři uprostřed vyschlé řeky na bílém písku, okolo stolu jsou opodál rozdělány ohně, které odhání lvy a hyeny. Obloha plná hvězd, je slyšet jen cikády a občasný řev hrochů z laguny, z velké dálky jsem zaslech i mrazivý "smích" hyeny. Říkám si v duchu, jak moc je to kýčovité, ale nemohu se ubránit faktu, že jsem kouzlu okamžiku podlehl také. Plně si uvědomuji, jak obrovské mám štěstí, že zde mohu být a podobné úžasné večery zažít. 

U jídla si vyprávíme zážitky ze safari cest, kterých, jak se ukazuje, máme za sebou všichni dost. Navíc můj průvodce Paul a průvodce Angličanů Brian pochopitelně velice zajímavě mluví o místních zvířatech. Musím uznat, že to byl moc hezký večer a další zážitek, na který budu rád vzpomínat. Je 21.30 h, čas jít spát.

 

Sobota 17. 10. 2009

Ve 3 h ráno mne probudil řev lvů, ale ne 1 - 2 km daleko jako minulou noc, ale max. 100 - 200 metrů od mého stanu. Všechno se doslova otřásalo. Tak blízko mi lvi v noci do spánku ještě neřvali, a to jezdím do Afriky opravdu dlouho. Na řvu lvů je opravdu něco majestátního, není nutné se bát, samozřejmě na poprvé je to docela šok, protože se ve vás probudí reflexy po předcích, o kterých jste ani netušili, že je máte. Jakmile lev v buši zařve onen bublavý, klokotavý, hluboký ke konci se zrychlující těžko popsatelný zvuk, celé okolí náhle mlčí jako hrob, ustane cvrkot cikád, přestanou vřeštět ptáci i opice, náhle není slyšet ani varovný křik antilop a zeber. Všechno jako by bylo tímto řevem paralyzované. Jen ticho očekávající další zvukovou explozi krále zvířat. Působí to na všechny, ať jste v buši poprvé nebo po 100. Ve 4 h ráno je slyším ještě jednou, ale cca 1km směrem k řece Luangwě. Okolo blízké laguny a našeho tábora jen procházeli…

Opět je tu 4.45 ráno, studená sprcha (možná je i teplá, voda se ohřívá v kotli, pod kterým je stále udržován malý oheň). Už se těším na šálek čaje u ohně a ranní mlhu nad planinou se siluetami pasoucích se antilop,  zpoza které vychází slunce.

Dnes dopoledne z Luwi odjíždím k řece Luangwa do tábora Kakuli, na Luwi budu rád vzpomínat. Ráno ještě jdu na cca 1.5 h k laguně, ale po včerejšku, kdy jsem měl velké štěstí, jsem smířen s tím, že se nikde nepohne ani lístek. A nepohnul, jen jeden opozdilý hroch ještě dorazil k laguně. Vyfotím volavku popelavou, která z hřbetu odpočívajícího hrocha pozoruje lagunu. V 8.30 h naskakujeme do auta a jedeme cca 1h 20 min po nezpevněné cestě do tábora Kakuli na břehu řeky Luangwy, pár set metrů pod soutokem s momentálně úplně vyschlou řekou Luwi. Není radno jet příliš pozdě, protože naše 4x4 nemá střechu, tak jako většina vozů v oblasti, a přes den má být zase ke 40 C. Navíc oblast je přímo zamořena mouchami tse-tse, tj. procházet touto oblastí pěšky není zrovna zážitek, který bych musel absolvovat. Přesto mám po průjezdu oblastí na sobě alespoň deset kousanců. Tse-tse je opravdu velká a kousnutí skutečně docela bolí.

*

Pozn. přesto mi to nevadí, uvědomuji si, že tse-tse je přímo zodpovědná za existenci obrovského kusu divočiny, ve kterém se právě nacházím (což platí např. i pro obrovský park Kafue v Zambii nebo Selous či Ruahu v Tanzanii). Dobytek se nedokáže adaptovat a tse-tse ho ve velkém zabíjí. Jen proto byla tato obrovská území ponechána v původním stavu. Jen proto zde dnes mohu fotit…To je pravda o velkých afrických parcích. Chrání je sice zákony, ale hlavně je chrání tse-tse a strach. Pro pytláky je to bohužel stále ráj.

*

Cesta není nijak zajímavá, projíždíme mladým a smutným lesem mopane, který vypadá jako sežehnutý ohněm. V období dešťů se však tyto stromy zazelenají jako celá krajina. Cestou potkáváme antilopy puku, impaly, zebry a rodinu slonů bez klů.

*

Pozn. Masivní pytláctví v posledních 50 letech decimovalo slony s velkými kly, což umožnilo dostat se k reprodukci i např. menším jedincům, kterým kly nevyrostly. Proto je dnes možné v jihovýchodní Africe vidět velké množství takto „adaptovaných“ zvířat, která tvoří určitě desítky procent z celkové populace. Před pytláky je tato adaptace bohužel přímo nechrání, protože pytláci slony obvykle stopují, tj. až na konci poznají, že kly nemají. Tato zvířata pak ve vzteku také zabijí, aby je příště nepřipravila o čas. Přesto tato adaptace zvyšuje naději na přežití druhu jako celku. Osobně mne to dost zaujalo.

*

Je před 11 h a přijíždíme do Kakuli, vítá mne Robin, správce tábora. Rodilý Brit, který si prací v Luangwě plní svůj sen. Práce ho evidentně baví. Dostávám nejodlehlejší stan číslo 5. Přímo před stanem ústí pěšina od řeky, kterou v noci chodí hroši a přes den ji využívají např. i antilopy a krokodýli. Stačilo se zběžně podívat na stopy v písku. Docela mne potěšilo, že lví stopy jsem před stanem neviděl. Ještě mne Robin informuje, že v noci se přímo mezi stany často objevují sloni. Tato informace mne vyloženě potěší. Vím, že se není čeho bát. Za 4 noci v Kakuli jsem jednou v noci měl intenzivní pocit, že tato obrovská zvířata spásají listí ze stromu přímo za stanem, nicméně podívat jsem se nešel…

Dále dostávám informaci, v kolik se podává večeře, které se účastní hosté tábora, on a průvodci. Ve 20 h. OK, pro mne ideální.

V 15.30 h vyrážím vozem na obhlídku okolí, nečekám, že bych fotil, oblast neznám a celé odpoledne tedy věnuji tipování lokalit, které budu od příštího rána poctivě navštěvovat. V oblasti jsou touto dobou poslední čtyři laguny, dvě na každé straně řeky Luangwy, přičemž řeka je dle mého průvodce Paula už cca týden přebroditelná vozem.

Toto odpoledne nemám úspěch. Vyfotím si alespoň klidně se pasoucího samce vodušky puku. Ze zkušenosti vím, že je třeba být v klidu. Ne že by se ovšem nic nedělo. Paul postřehl v křoví u cesty cca dvoumetrovou krajtu písmenkovou, která ovšem rychle utekla. Bohužel veškerá akce začala ve chvíli, kdy se už prostě fotit nedalo. Při návratu do tábora, kdy jsme se trochu opozdili, jsme na malé planině s vyschlým cca 2m hlubokým a 2m širokým korytem viděli hyenu, která odháněla mladého levharta od právě ulovené březí samice antilopy puku. Levhart na antilopu zaútočil ze zálohy z koryta. Březí antilopa neměla šanci, zaplatila za svoji neopatrnost. Hyena to celé evidentně sledovala, nechala práci mladému levhartovi a pak mu úlovek sebrala. Večer jsem se dozvěděl, že levhart si jen doběhl pro posilu, asi sourozence nebo matku, a společně hyenu odehnali, což viděli moji známi Paul a Bafna, které jsem znal z Luwi.

Večeře proběhla v klidu, účastní se jí sympatická rodina z JAR, Denis z USA, správce Robin, Brian, manager jednoho z lodgu dole po proudu, Obri, průvodce Jihoafričanů a Paul. Celý večer je věnován ekotématům a přístupu USA k nim. Pro mne zajímavé a pro deník asi ne. Ve 22 h jdu spát.

 

Neděle 18. 10. 2009

V pět opět již klasická snídaně u ohně, který je ale tentokrát rozdělán přímo na terase jídelny s výhledem na řeku, v dřevěné podlaze je prostě čtverec cca 1x1 m z kovu. Nikam nespěchám, protože mám v plánu vyrazit pěšky proti proudu a na vhodném místě se usadit se stativem a kamerou. Jedinou nepříjemností je jemný písek, proto musím nést vybavení stále na zádech a o písek pod nohama s vybavením nejlépe ani nezavadit. V 5.40 h vyrážím, jde se mnou Kamisa s puškou. Jdu první a při první příležitosti seběhnu přímo k řece hroší stezkou. Je stále třeba dávat si pozor, protože hroši se touto dobou ještě vrací z pastvy. Jednoho fotím v protisvětle prvních paprsků slunce. Kluše vodou ani ne 20m ode mne. Jdu přímo po písku, vodu mám cca 2m po pravé ruce. Z hladiny vystupují stíny mrtvých stromů donesených sem proudem při posledním období dešťů, kdy je hladina řeky i o 4-6 metrů výš. Z řeky na mne pokukuje snad dvacet hroších hlav. Najednou se voda začne vařit, zvedá se celá hroší rodinka a vydává se se mnou proti proudu. Světla ještě moc není, o focení na krátké časy si mohu nechat jen zdát, klidně tedy pokračuji dál. O cca 200 m dál jsem na místě, po proudu dál podél řeky se jít už nedá. Jsem u soutoku s Luwi. Je to dobré místo, vyschlým korytem Luwi za zády vidím cca 100 m daleko, tudíž je to pro mne bezpečné. Je po 6 h ráno, připravuji fotoaparát a čekám. Výsledkem je foto níže. Po 8 h ráno jsou už hroši dál po proudu a světlo už začíná být stejně příliš tvrdé. Nakládám stativ s foťákem přes rameno a ve vlastních stopách se vydávám zpět k táboru. Od řeky vyjdeme opět hroší stezkou, jen co po ní vyběhnu, vidím za stromem cca 50 m před sebou skupinu slonů. Pohybujeme se dál a nijak se neskrýváme, protože jdeme jiným směrem, přesto si nás sloni asi nevšimli, protože najednou vydává samec varovný signál a celá skupina se dává na ústup. Rozhodně lepší, než kdyby na mne vystartoval, na což mám ne úplně příjemné vzpomínky z Keni. Tehdy na mne zaútočil slon s jednoznačným cílem mojí likvidace, protože se nezastavil cca 5 m před autem jak je při takovém „hraném“ útoku běžné, ale řítil se na mne dál, protože útočil doopravdy. Auto tehdy naštěstí nastartovalo a já jen pár nekonečných vteřin pozoroval sloní kel ani ne 1 m od hrudníku, ačkoliv jsme už jeli snad 50 km rychlostí! Od té doby mají sloni můj absolutní respekt a jdu jim vždy z cesty.

Do tábora dojdeme v zápětí, ze stromu přímo přede mne seběhne krásná agama modrá (Agama atra), nelením a tedy ještě pár expozic. Zaujala typický teritoriální postoj s hlavou vztyčenou, tj. "tady je to moje" :)

Světlo už je špatné a tak se jedeme s Paulem podívat se na dvě laguny na naší straně řeky, abych se tam podíval na možná místa na ranní a odpolední focení. V 9.30 h to balíme, už je zase 35 C.  Ve stanu si dopisuji deník, když ve 13 h přijde Robin s informací, že řeku před táborem přechází malá skupina slonů. Ačkoliv světlo je velmi špatné, tj. ostré a zároveň jakoby lehce zamlžené a ploché, přesto beru stativ s Nikonem a vyrážím podél řeky za slony. Když nic jiného, tak to bude alespoň další trénink, který se mi dříve nebo později vrátí za ideálních světelných podmínek. Pohled na slony je úchvatný, z druhého břehu totiž brodí řeku sloní samec, kterému z protějšího břehu jdou naproti mláďata, která se s ním velice emotivně zdraví. Mají zjevnou radost, že se vidí. Dojdu cca na 50 m k nim a zůstanu za padlým suchým kmenem. Sloni mne vidí i cítí, dávají to najevo zvednutými choboty, ale jinak jim zjevně nevadím. Vracím se do tábora.

Protože se v Luangwě v říjnu stmívá okolo 17.30 h, vyrážím už ve 14.30 h na jih, směrem k lodgi Kapani, kde chci obhlédnout dvě laguny, okolo kterých by se mělo pohybovat cca 400 buvolů. Mám smůlu, přešli řeku, než jsem přijel, škoda… Místo toho jsem udělal fotku čápa sedlatého a ranger Kamisa našel v jedné z lagun nelegální sítě pytláků. Společně s Paulem je háží do auta a odvážíme je do tábora. Rybolov je v parku přísně zakázán, asi jsme pytláky vyrušili, protože nechat takto sítě na břehu je velmi neobvyklé. Toto je realita řady parků v Africe, kde mobilní fotograf s terénním vozem funguje jako neplacený ochránce zvířat. Fotografie může být totiž velice přesvědčivý důkaz... Lovit však mohou jiní, jako např. mladý krokodýl na fotce níže. Laguna je mělká a navíc oddělená od řeky, tj. nevhodná pro velké krokodýly, kteří jsou nebezpeční i pro své mladší bratry, kteří tyto laguny právě proto rádi vyhledávají.

Večer usedám k večeři s menší společností než předchozího večera. Pár lidí odjelo. Jihoafričané toho odpoledne narazili na lvy, kteří ulovili buvola, druhý den ráno se na to místo pojedu podívat. Okolo půlnoci mne doslova katapultuje z postele řev dospělého lva. Je to sice dál než před několika dny, kdy v Luwi rušily noční klid lvice, ale za to hlas tentokrát jasně patří dospělému samci. Vyjdu před stan a je mi jasné, že lev řve přímo před vchodem do stanu číslo 1, který jediný společně s mojím stanem číslo 5 mají přístup k řece. Brian, který v 1 bydlel, má kliku, dnes odjel, stan je prázdný. Lev ke stanu číslo 1 zabrousil při své procházce podél řeky. Nemusíte být jaderný fyzik, aby vás napadlo, že pokud půjde dál podél řeky, tak to bude kolem vás. Nevím, zda si přeji, aby přišel nebo ne. Nepřišel, protože mne cítil. Ráno před stanem číslo 1 zírám na obrovské lví stopy, metr před vchodem do stanu…

 

Pondělí 19. 10. 2009

Místo, kde bychom měli na lvy narazit, je daleko, ve 4.50 h do sebe hážu čaj, džus, musli, nasedáme do džípu a jedeme. Před 6 h ranní se nám je podařilo najít, povalují se do 50 m od mrtvoly buvola. Obloha je jako vymetená až na jeden mráček, který přesně překrývá vycházející slunce. Jsem u lvů 2 h a až posledních 10 minut je k něčemu, vychází z toho klasické brutální snímky „lvů řezníků“ . Další škrt přes mé plány mi udělaly dvě lvice, které si přišly lehnou do stínu za auto. Když uvážíte, že džíp je něco jako otevřený pickup (žádná střecha, prostě nic) a lvice máte doslova na dosah ruky a ještě za zády, tak nic moc. Z auta jsem tedy pochopitelně nevylezl a ze země jsem tedy fotit také nemohl, protože jedna ze lvic si lehla dokonce přímo pod auto. Fotil jsem proto z podlahy auta a zmíněné 2 lvice mi chrápaly doslova za zády a pode mnou.

Je 8 h a vracíme se zpět do tábora. Cestou potkáváme stádo asi třiceti pakoňů Cooksonových. Bohužel zjišťuji, že jsem právě urval telekonvertor 2x (stejně je zlozvyk ho používat), takže musím silou tlačit objektiv na foták, aby autofocus ostřil jak má, v opačném případě se rozpadá clona i ostření… Co se dá dělat, nějak si poradím.

U cesty ještě najdeme čerstvě ulovenou impalu, zjevně je lovcem levhart, ale kde je? Nenacházíme ho a odjíždíme. Vyplašili jsme ho, tj. vrátí se, až budeme pryč. Odpoledne ve 14.30 h jsem opět u našeho džípu. Líbí se mi návrh mého průvodce Paula, abychom s autem přebrodili řeku Luangwu a obhlédli laguny u tábora Tena-Tena na protějším břehu. Řeka je sice několik set metrů široká, ale velice mělká. V jednom úseku je tyčemi vytyčena oblast, která je průjezdná pro auta s náhonem 4x4. Vlastní přejezd řeky trvá jen několik minut, přičemž vás nakvašeně pozorují hroši a pomrkávají krokodýli jen z několika metrů. Přiznám se, že se mi to moc libílo. U jedné z lagun nafotím docela slušné fotky nesyta afrického a ještě narazíme na malé stádo samců antilopy kudu. Při cestě zpět jsme tak v polovině brodu, když se přihnala písečná bouře. Řekl bych, že zlý sen každého fotografa. Co se děje, jsem pochopil tak minutu před tím, než to přišlo. Celou dobu jsem si myslel, že vidím těžký bouřkový mrak, ale bylo to mračno písku s kapkami vody, které se hnalo přímo na nás. Stíhám hodit utěsněný batoh do igelitového pytle určeného na odpadky a přes obličej natáhnout triko, co mám zrovna na sobě. Jemný, žlutohnědý prach je najednou všude, vidět je jen na pár metrů, ale jen do chvíle, než vám prach začne řezat oči. Po několika minutách je po všem. Fotobatoh vyndavám z igelitového pytle až po návratu do tábora. Naštěstí jsem na něm nešetřil (Tamrac Expedition 5) a vrátil mi to. Na sklech ani tělech Nikonů D300 není ani zrníčko. Přesto večer pečlivě čistím zavity objektivů i fotoaparátů. Těším se na večeři u ohně na terase.

Jelikož z předchozího večera mám v živé paměti řev lva, tak přemítám, zda dnes navštíví okolí mého stanu. O to víc mne zaskočí pro mne zcela nový a těžko definovatelný řev z řeky asi 50m před mým stanem. Hluboké zvuky se prolínají s vysokými až ječivými, vše je prokládáno mručením,  chrčením a podivným bubláním, které se nejvíce podobá…, to snad raději ani nebudu psát.

Vše probíhá v děsivé intenzitě, která se rozléhá po široké hladině řeky. Kakofonie zní bez jakýchkoliv, byť vteřinových, přestávek, je to jak zvrácená óda na násilí. Stručně řečeno, poprvé za roky v Africe mne něco opravdu vylekalo. Řev lva je proti tomu ukolébavka. Nedokážu si pomoci a vycházím ze stanu, všude tma, opravdu nerad jdu pomalu ke kraji řeky. Řev neustává, mám dojem, jako by se přede mnou v temnotě prali démoni zla. Nemohu zvuk stále zařadit, natož identifikovat. Mám mrazení po celém těle, až mi to konečně dojde. Ve tmě přede mnou se do krve rvou na život a na smrt dva obrovští hroší samci. Je evidentní, že jde o život. Řvou bolestí a vztekem, adrenalin doslova elektrizuje vzduch. Svižně obracím k ústupu. Jejich boj trvá minimálně další hodinu a ačkoliv už vím, o co jde, děsí mne to dál. Je jasné, že slabší z nich to nemusí přežít. I když, může se takto více než hodinu rvát slabší? Těžko, narazily na sebe dvě vyrovnané těžké váhy. Nemohu usnout a čekám na ráno…Hned za úsvitu seběhnu k řece a pátrám po hroších. Nikde nikdo, klidnou hladinou řeky tiše brouzdá jen osamělá volavka...

 

Uterý 20. 10. 2009

Předchozího dne mne laguny na protějším břehu docela nadchly, vyrážíme tedy opět přes řeku. U lagun sice nepotkávám žádná zvířata, ale za to se poprvé setkávám s orlem jasnohlasým, kterému se ale zjevně moc lovit nechce. Udělám tedy základní snímek a doufám, že ho časem nahradím akčnější fotografií. U břehu jedné z lagun spokojeně loví volavka popelavá, volavka prostřední a kolpík africký.  Nikdy jsem se k těmto druhům nedostal blíž než na 100 m, dnes ráno se mi podařilo dostat se na 40 m. Skla i stativ mám připravené už od auta, od kterého se malými přískoky od stromu ke stromu přibližuji ke břehu laguny (pro nezaujatého pozorovatele to musela být určitě poměrně komická podívaná). Držím se stále ve stínu stromů, ještě jeden skok a jsem na místě, které jsem si vybral. Ve chvíli, kdy jsou volavky ve vodě a nedívají se směrem ke mně, si sednu i se stativem vedle stromu a až se mojím směrem podívají, nezaznamenají změnu, protože to už sedím nehnutě. Reagují totiž především na pohyb a hluk. Dál si už jen nerušeně fotím a po 8.30 h klidně a pomalu odcházím zpět k vozu. Při cestě zpět u druhé laguny potkáváme koupající se sloní rodinku. Opět se blíží část dne, kdy nezbývá než se nehýbat a dřímat ve stínu, což je přes poledne aktivita většiny obyvatel buše, zvířat i lidí.

Odpoledne opět vyrážíme za řeku, ale obloha se mi moc nelíbí, po zkušenosti z předchozího dne jsem už dost nedůvěřivý. Všichni cítíme ve vzduchu vodu, potkáváme stádo žiraf thornicroftových (Giraffa camelopardalis thornicrofti), které nám nevěnují pozornost, protože černá obloha je zaměstnává víc. Tentokrát na nic nečekám, balím vybavení a celý fotobatoh hážu do teď už předem připraveného plastového pytle. Opět vidím jak se k nám řítí stěna něčeho, tentokrát je to jen první vlna písku a za ní doslova stěna vody. Skáču i s batohem pod auto, ale Paul mě přesvědčuje, že tomu dokáže ujet tím, že vyrazíme proti bouři a dojedeme včas do 1 - 2 km vzdáleného tábora Tena-Tena, evidentně se mu pod auto nechce. Tak jo, fixuji batoh i sebe a náš otevřený džíp se už řítí polní cestou. V takové situaci se musíte držet rukama i nohama, protože jinak doslova vyletíte na první nerovnosti z auta a do toho ještě hlídáte fotobatoh.  Přesto tento zážitek dostává až surrealistickou tečku. Náhle si uvědomuji, že společně s námi běží stádo žiraf, zvířata jsou vlevo od vozu jen několik metrů ode mne, jejich dlouhé nohy a krky se pomalu vlní v rytmu, který přesto hravě stačí našemu džípu. Společně uháníme vstříc písečné bouři a možná i vodě. Fascinuje mne, že zvířata volí stejnou strategii, zjevně běží do lesíka před námi. Je to jeden z dalších těžko popsatelných okamžiků, který si budu pamatovat, doufám, až do smrti. Je to krása, vem to čert, že nemohu fotit. Po necelé minutě se žirafy oddělují a elegantně vbíhají do blízkého lesa. Nám zbývá do tábora Tena-Tena ještě pár minut. Dorážíme promočení na kost. Zaměstnanci kempu nás vítají horkým čajem a smějí se od ucha k uchu. Jednak jsou pobaveni našim stavem a dále je to první déšť od dubna, mají tedy nepokrytou radost, že po půl roce je období dešťů tu. Radují se doslova jako děti. Chápu je a zároveň závidím emoce, které v souvislosti s vodou neznám. Nám teče voda z kohoutku, oni jsou závislí na rytmu řeky a dešťů, bez kterých by jejich život nebyl nic. Sedím pod rákosovou střechou přístřešku, který obvykle slouží jako jídelna, s výhledem na řeku Luangwu. Popíjím čaj, prší a prší… Déšť bičuje savanu a najednou sám cítím, že se nemohu ubránit pocitu radosti jako místní. Za 30 minut je po všem, je zataženo, nasedáme do vozu a jedeme přes řeku rovnou domů.

 

Středa 21. 10. 2009

Vstávám brzy jako vždy, ale nejsem moc dobře naladěn. Čeká mne přesun do tábora Mchenja a mně se vůbec nechce. Okolí Kakuli už znám a v okolí Mchenji všechny laguny s vodou vyschly, tj. šance na dobré fotky je tam trošku nižší. Bohužel musím. Ještě stihnu přímo uprostřed tábora vyfotit chameleona límcového (Chamaeleo dilepis), což jsou první a poslední fotky tohoto dopoledne. Cestou do tábora potkáváme ono stádo buvolů, které jsem před několika dny tak usilovně hledal. Táhnou křovinatou krajinou, je už po 10 h dopolední, tj. přes snahu se mi nepodaří udělat slušný snímek. V Mchenji mne vítá opět mladá manažerka, tentokrát Angličanka. Kemp je už na můj vkus příliš luxusní, necítím se v takovém prostředí dobře. Jelikož jezdím dost nalehko a většinu času jsem v terénu, můj zjev tomu plně odpovídá. Raději bych jedl se zaměstnanci u ohně, ale to také nejde, jsem pro ně jen bílý pitomec, který má to štěstí, že se po Africe může prohánět s foťákem.

Ve 14 h nekompromisně trvám na nepříjemném přejezdu do oblasti Tena-Tena, která je po ranním přesunu už dost daleko, minimálně hodinu rychlé jízdy. Cestou si tedy užíváme úmorné časně odpolední vedro. Brod řeky nás trošku zchladí a jen co vjedeme do buše, vidím mezi keři a stromy skupinu slonů, která se pomalu přibližuje směrem k řece. Po kratší diskusi přesvědčím Paula, aby obrátil auto a odvezl mne cca doprostřed řeky, odkud jsem se chystal slony fotit. Z předchozích dní vím, že stezka k vodě je v těchto místech jen jedna. Po nekonečných 15 minutách pozoruji s pocitem zadostiučinění, jak z křovin nad řekou vystupuje první slon, a další, a další, pomalu sestupují k řece. Je vedro, Paul i Kamisa sedí ve stínu pod autem a já se peču za hledáčkem Nikonu. Objektiv i fotoaparát, jako vždy v takové situaci, přikrývám tričkem, aby je slunce nerozpálilo. Čekám už jen na kompozici, ve které bych zachytil celé stádo. Po dalších 15 minutách jsou sloni seřazeni tam, kde jsem si je přál vidět. Až v této chvíli si uvědomuji, že pod svahem přímo u řeky se povaluje skupina lvic, která slony ale vůbec nevzrušuje. Klidně a bez zájmu procházejí kolem. Světlo ještě není ideální, ale už to není to neslané nemastné ploché polední světlo, sloni jsou nasvíceni z boku a barvy i kontrast už jasně vystupují. Po dalších 10 - 15 minutách je fotoseance u konce. Sloni míří rázným pochodem zpět do buše, pravděpodobně do stínu některého z mohutných zambezských fíkovníků, chlebovníků nebo červených týkovníků.

Míříme opět k laguně, kde jsme den před tím potkali stádo žiraf. Nikde nic, nic a zase nic. V klidu si ve stínu stromu mopane popíjím vodu, pozoruji orla jasnohlasého (Haliaeetus vocifer) na opačné straně laguny a myslím na slony u řeky, zda jsem mohl něco nafotit v dané chvíli lépe nebo jinak… Z této letargie mne Paul vytrhává informací, že na stromě nedaleko nás je lvice! Dostaneme se ke stromu až na 30 metrů. Vytahuji střední objektiv a ladím korekci expozice, musím podexponovat, protože jasně modrá obloha s obláčky kontrastuje se stínem koruny a částečně osvětlenou lvici, která pomalu sestupuje po masivní větvi. Zatím neznám foták, který by tento problém efektivně řešil. Snad jen technologie dvojí expozice + a -, ze kterých se složí jedna správně exponované fotografie. Tohle moje D300 zatím neumí, ale od toho je režim M a ten umí všechno.

Mám jen jednu příležitost, lvice je v pohybu. Jestli jsem uspěl, poznám až v Praze. Dnešní odpoledne se vydařilo, jsem spokojený a zároveň smutný. Zítra mne čeká poslední ráno v Luangwě.

 

Čtvrtek 22. 10. 2009

Můj poslední den v jižní Luangwě. V 5 h ráno vyrážíme směrem na jih do oblasti u Kapani lodge. Cestou si Kamisu všiml středně velkého varana nilského (Varanus niloticus), jak odpočívá vysoko v koruně stromu přímo u cca 6-10m srázu nad řekou. Čekáme asi hodinu, mám jen výčitky svědomí, protože jsme nebyli tiše jako u jiných velkých zvířat. Varanovi to vadilo a posunul se ještě výš. Nakonec jsou z toho 2 fotografie, první, na kterých se mi podařilo zachytit divokého varana. Slunce vychází a pod námi líně teče polovyschlá Luangwa plná hrochů a krokodýlů, je jich tolik, že je můžete počítat jako ovečky před spaním. Bohužel odlétám z Mfuwe ve 14h, jedeme tedy dál. Cestou potkáváme již jen levharta, který si kráčí vyschlou buší alespoň 100m od nás, pět žiraf thornicroftových, endemickému druhu, který se jinde nevyskytuje, několik hyen, několik přežraných lvic, vodušky puku, zebry, jeřáby královské a je tu hlavní brána do parku. V lodgi Kapani 1 až 2 km před vstupem do parku si dávám sprchu a rovnou na letiště. Moje první fotosafari v Zambii končí, doufám, že se sem brzy vrátím. Park splňuje vše, co si od opravdového safari můžete přát. Dává práci mnoha místním lidem, poskytuje útočiště všem notoricky známým africkým zvířatům včetně nosorožce, který je zatím pouze v menších pečlivě střežených ohrazených výbězích v severní Luangwě. Umožňuje velmi kvalitní pěší safari, ubytování je poskytováno v malých a útulných kempech, kde se opravdu vaří na ohni a proud se získává ze solárních panelů. Nesrovnatelné s obludnými resorty plnými turistů v bílých oblečcích, které se tyčí např. nad Ngoro Ngoro nebo Masai Marou.

Cestou do Mfuwe jsem se ještě zastavil v místní manufaktuře. Začátkem 90. let minulého století začínala Gillie Lightfood v málem safari kempu uprostřed buše, kde si krátila chvíle volna studiem afrického designu. Sbírala vzory v místních vesnicích, z knih nebo se nechala inspirovat krásnou přírodou Zambie. Po pár letech si uvědomila, že musí blíž k civilizaci, k letišti, k místu, kde najde spolupracovníky. Přesunula základnu do Mfuwe, kde je i malé letiště pro turisty. Poměrně rychle vyrostla manufaktura, která dnes zaměstnává cca 100 místních, kteří příjmem z Tribal Textiles podporují přibližně dalších 500 rodinných příslušníků. Tribal Textiles je pro oblast Mfuwe velice důležitým zaměstnavatelem. Podílí se i na podpoře místních škol, kultury nebo lokálního fotbalového klubu. Tribal Textiles se hlásí k pravidlům čestného obchodování, zaměstnancům nabízí velice slušné pracovní ohodnocení a další pracovní růst. V žádném případě nezaměstnává děti, které v Mfuwe chodí především do školy.

Zaujalo mne to natolik, že jsem se rozhodl postavit české webové stránky, které toto zboží nabízí v ČR, viz. www.tribaltextiles.cz . Nejde rozhodně o ziskový projekt, ale spíše o emocionální propojení s obrazem Afriky a její úchvatné přírody, který se nenávratně ztrácí pod koly laciného konzumu exportovanému do Afriky naší západní civilizací.

Let do Prahy je ještě opepřen poměrně nečekanou situací, kdy mne v Lusace bezpečnostní složky zjevně nahlásily do Nairobi a Amsterodamu jako podezřelého, který se po Africe pohybuje jen s fotoaparátem a teleobjektivy bez dalších zavazadel. Přímo u výstupu z letadla v Amsterodamu na mne čekalo komando v neprůstřelných vestách se samopaly. Celý let jsem byl pod dohledem agenta, ke kterému jsem byl přesazen do "pacifikační" zóny. Připadal jsem si skoro jako 007, zároveň to bylo směšné i tragické zároveň. Dlouho jsem se musel ptát, co je podezřelého na tom, že po Africe létám jen s foťáky. Bylo mi odpovězeno, že to vypadá nestandardně a je evidentní, že se v Africe cítím jako doma...Chybička v systému? Snad ano a doufám, že velice vyjímečná.

Pokud máte zájem o další informace o oblasti, doporučuji vám podívat se na stránky South Luangwa Conservation Society (stránka je pouze v angličtině). Rovněž vám mohu jen doporučit krásnou fotopublikaci o Luangwě od Francoise d'Elbée a Vica Guhrse na Vic Guhrs (stránka je pouze v angličtině). Francois d'Elbée je rovněž autorem skvělé černobílé publikace Busanga (ISBN 9 789982 994309), focené v národním parku Kafue v Zambii.

Kdo jste dočetli až sem, děkuji za váš čas a doufám, že jste se něco dozvěděli. Omlouvám se za případné chyby nebo překlepy. Máte-li dotazy, nebojte se mi napsat na ondrej@nature-photo.com