zpět »

Masai Mara (ekosystém na hraně přežití) - více informací / DENÍK

NEPŘEHLÉDNĚTE: V Africe byly v posledních několika letech téměř průmyslovým způsobem vyvražděny desítky tisíc slonů, což některé populace přivedlo na pokraj vyhubení. Jen v roce 2013 to bylo 30 000 slonů, to jsou 3 za hodinu... Naprosto šokující zprávu, která mapuje situaci v celé Africe, vydala americká organizace Born Free USA. Kompletní zprávu v angličtině najdete zde www.bornfreeusa.org.        Další informace k tématu najdete např. na www.greatelephantcensus.com, www.savetheelephants.org, www.wildaid.org, nebo www.elephantconservation.org. Nečekaně pozitivní zprávy z Mali, kde byli sloni málem vyhubeni, najdete zde www.wild.org ".

Rozloha: 1672 km2, lokace: jihozápadní Keňa, GPS: 1°29′24″S 35°8′38″E, specifika: velké množství divoké zvěře, každoroční migrace statisíců pakoňů a zeber, bohužel od 70tých let 20. st. do roku 2009 došlo k cca 70% poklesu stavů divoké zvěře..., ideální podmínky: srpen - říjen.

Co je to savana?

Savana, kterých je nejvíce právě v Africe a je typická právě pro oblast Masai Mary a Serengeti, je tropický travní ekosystém, který je charakteristický roztroušenými menšími či ve větších odstupech rostoucími stromy. Koruny stromů se tak nespojují, čímž umožnují světlu dostat se až na zem, kde se pak daří travním společenstvím. Některé klasifikační sytémy zahrnují pod savanu i travnaté pláně bez stromů. Pro savany jsou typické i nerovnoměrné deštové srážky, kdy většina vody naprší obvykle v jednom období roku (období dešťů). Savany tvoří často přechodovou zónu mezi pouští a lesy.
 

Masai Mara a Serengeti

Na savanách Masai Mary a Serengeti žije cca 60 druhů velkých savců a přes 450 druhů ptáků, migrujících i trvale žijících. Planiny Serengeti a Masai Mary leží v průměrné nadmořské výšce 1100 m. Travinná vegetace se zde uchytila na tenké povrchové vrstvě živné písčité půdy sopečného původu, tzv. „black cotton“. Tato vrstva je velice zrádná za deště, kdy rychle změkne na jemné bahno, což není na první pohled patrné. V tomto blátě pak může uvíznout i terénní vůz 4x4. Pod touto vrstvou jsou již většinou jen tvrdé žulové horniny. Velké stromy zde najdete jen v oblastech s vyšší vrstvou půdy, ve které se kořeny mohou uchytit.

Typickou dřevinnou vegetaci tvoří různé druhy akácií, např. (acacia drepanolobium), acacia xanthoploea, acacia brevispica, s typickými deštníkovitými korunami, dále "sahelský datlovník" (balanites aegyptiaca) známý sladkými plody tolik oblíbenými např. u kočkodanů a paviánů, nebo myrhovníky (commiphora).
Pro vznik lesních porostů není vhodné ani klima, protože téměř všechny srážky spadnou v tzv. krátkém období deštů (prosinec až leden) a v tzv. dlouhém období deštů (březen až květen). Proto se stromy obvykle udrží jen podél břehů řek či bažin. Vznik savan také výrazně ovlivňují sloni, kteří se živí větvemi stromů. Pokud je slonů více než oblast unese, stromy hynou. Dalším významných faktorem jsou časté požáry, které sežehnou na prach semenáčky dřevin. Na druhou stranu sloni ani další býložravci nevadí většině savanovitých travin. Jako příklad možno uvést štětkovku (themeda triandra), vousatici (hyparrhenia) nebo vousatku (bothriochloa insculpta).

U savanových trav se vyvinula řada zajímavých adaptací, např. u některých druhů zůstávají dělivá pletiva v kolénkách živá i při uschnutí nadzemní části, jiné chrání nadzemní výhonky odumřelými listy, které odolají i požáru. U krátkostébelných savan je vegetační vrchol trav tak nízko u země, že je býložravci nedokáží okusovat. I díky těmto adaptacím vyprodukuje hektar travnaté savany v oblasti východní Afriky ročně cca 9 tun pícniny. Toto množství uživí cca 400 velkých kopytníků, např. buvoli, pakoně, zebry, gazely.

Každý druh býložravce v této oblasti ma jiné potravní nároky a živí se tedy jiným druhem trávy. Proto jeden či dva druhy nikdy nespasou všechnu trávu, která tak stihne před další pastvou zregenerovat. Tomuto ekologickému mechanismu se říká sukcese pastevních společenstev. Součástí mechanismu je i migrace velkých stád, čímž se zamezí zničení vegetace spasením až na holou zem.
Pokud do tohoto systému ovšem zasadíte např. stáda domácích krav nebo kozy, dojde obvykle k jedinému. Krávy vypasou trávu divokým zvířatům, která oblast opustí či v horším případě pojdou hlady. Práci dokončí stáda koz, která vypasou zbytky trav až na kořínky, rozruší jemnými kopýtky půdu, kterou již nedrží kořenový systém trav, a následuje drastická eroze způsobená silnými lijáky v období deštů. Tímto způsobem např. Keňa zdegradovala obrovská území, která byla kdysi savanou. Nyní se na vládní i nevládní úrovni snaží o nápravu.

 

Každoroční migrace pakoňů a zeber. Víte, co migrace pakoňů vlastně je a proč probíha?

Kdysi nekonečné pláně východní Afriky, které jsou stále více fragmentovány a doslova ničeny, jsou  ještě pořád dejištěm úžasného představení – migrace údajně až cca 1.2 milionu (toto číslo již zdaleka neodpovídá realitě, je mnohem nižší) pakoňů a cca 200 000 (to samé jako u pakoňů, tj. již mnohem méně) zeber doprovázených predátory jako jsou lvi, gepardi a hyeny, kteří se vydávají za svěží pastvou na 2500 km dlouhou cestu z jižních plání Serengeti na západ a dále na sever do zelených kopců Masai Mary a zpět. Migrace cca 300 000 pakonů ze střední Keni, kteří se potkávali se svými bratranci ze Serengeti právě v Masai Maře, je prakticky minulostí. Dnes tuto tzv. severní migraci tvoří max. 30 000 zvířat...Pokračující masivní pytláctví pro tzv. „bushmeat“, provozované v celém širším ekosystému Serengeti (především ze západní hranice Serengeti), dramaticky snižuje stav stád. Vlády postižených zemí se s problémem snaží bojovat, zatím to ale vypadá, že neúspěšně. Rovněž v Keni dochází k masivnímu úbytku zvěře způsobeného pytláctvím a tlakem místních komunit i provozovatelů kempů všech cenových kategorií na nárazníkové oblasti okolo parků dříve určených pro zvěř. V samotné Masai Maře bylo cca v letech 2000 - 2010 chyceno okolo 1400 - 1500 pytláků. Každý měsíc jsou rangery odhaleny stovky drátěných ok, ve kterých se divoká zvěř pomalu uškrtí, popř. vážně zraní (uřezané nohy, konce chobotů slonů atd.) a desítky pytláků.

Migrace v představách turistů znamená přechod stád přes řeku, ale migrace je vlastní posun obrovské masy zvířat, řeka či řeky jsou pouze překážkou na cestě a nutno poznamenat, že většina turistů přechod řeky Mara, Talek či Grumeti neuvidí. Jeden rok zvířata přicházejí již v červenci, jindy až v září a občas, v případě slabších deštů, většina zvířat do Keni ani nedojde, tedy pozor na agentury, až vám budou něco slibovat :) V roce 2009 dokonce zcela vyschla řeka Mara v době migrace. Byl to naprostý šok pro všechny. Proč? Protože si Keňa nedostatečnou ochranou nechala téměř zničit lesy v horách, kde řeka fakticky bere většinu vody. Následovala rychlá a snad i účinná reakce keňské vlády. Voda opět teče. Rizikem je pro změnu zavlažování, které teoreticky může odebrat velkou část vody z řeky. Zatím se údajně jedná "jenom" o průměrně 25% průtoku, což již má negativní důsledky pro vegetaci okolo řeky i Viktoriino jezero.

prosinec, leden, únor, březen: obrovská stáda pakoňů a zeber jsou koncentrována na pláních jižní Serengeti (Ndulu a Salei) a oblasti Ngorongoro, kde je v daném období nejlepší pastva a kde přichází na svět v rozmezí několika málo týdnů 300 - 400 tisíc mláďat pakoňů, což přitahuje velké množství predátorů jako jsou lvi, gepardi či hyeny.

duben, květen: v tomto období již spasené pláně jižní Serengeti nedokáží stáda uživit a migrace se posouvá směrem na západ do západního koridoru, oblasti s vysokou trávou a stromovím téměř až k jezeru Victoria. Je to zároveń hlavní období deštů, kdy většina cest je naprosto nesjízdná, přesto fungují Ndutu Safari Lodge, Serengeti Serena Lodge nebo tábořiště v oblasti Ndulu.

červen: koncem května je vyčerpán i západní koridor a pakoně se musí pohnout dále na sever, jako první se obvykle vydávají na cestu stáda zeber. Přicházejí do oblasti Lamai a Mara Trianglu na hranicích Keni a Tanzánie. Je to zároveň přechodné období mezí obdobím dešťů a obdobím sucha. V této oblasti je v provozu řada luxusních kempů jako Faru Faru River Lodge, Sasakwa Hill Lodge, Sabora Plains Tented Camp, Grumeti River Camp . Alternativou je notoricky známé tábořiště Seronera nebo Moru (v oblasti je několik dalších míst k kempování), kde cena za osobu a noc nepřesahuje cca 30 USD.

červenec, srpen, září, říjen: během července se stáda postupně shromáždují podél řeky Mara, poslední překážky dělící zvířata od krátké svěží trávy na pláních Masai Mary v Keni. Často si pakoně štastně najdou v brodu místo, kde není voda hluboká a drtivá většina zvířat bez problému přejde, jindy je osud navede do hlubokých vod, které se následně doslova vaří těly plavoucími o život, těly již utopených zvířat i krokodýly. Krokodýlům však většinou stačí čekat, až se řada nešťastných zvířat ve zmatku utopí sama. Zde bych rád poznamenal, že většina turistů přechod řeky Mara neuvidí, protože přesné načasování není možné určit. Sám jsem byl u řeky Mara 14 dní v ideálním čase v druhé polovině srpna a počátkem září a za celou dobu proběhly jen 3 přechody několka set zvířat. V suchých letech překračuje řeku Mara jen velmi málo pakoňů. Pokud je nicméně počasí standardní, většina pakoňů nebo alespoň významná část tráví čas od července do října právě v Masai Maře.

listopad: příchod krátkých deštů vrací migraci zpět na jih, aby na konci listopadu zvířata opět přicházela na pláně Ndulu a Salei v jižní Serengeti, kde se opět narodí, doufejme, několik set tisíc mláďat. Kruh se uzavřel.

 

Ubytování

Nejvhodnější ubytování přímo v rezervaci v této době najdete jen v luxusních zařízeních jako jsou , Governor's Main Camp, Little Governor’s Camp, Karen Blixen Camp, Bataluer Camp nebo Kichwa Tembo Camp. Vyjímkou je výrazně levnější Fig Tree Camp u řeky Talek, se kterým jsem byl osobně vždy spokojen. Je zde bohužel ještě jeden rezort uprostřed rezervace, Serena Lodge, obrovská základna na kopci nad Masai Marou...

Zajímavou alternativou jsou ovšem výrazně levnější kempy za hranicí parku cca max. do 30 min jízdy od brány. Osobně mohu např. doporučit Tipilikwani Mara Camp. Ceny jsou stále opravdu vysoké, přesto 2-3x nižší než v luxusních kempech uvnitř parku. Další zajímavou alternativou je např. Enchoro Wildlife Camp, který je velice blízko hlavní brány rezervace.

Bohužel musím upozornit na skutečnost, že v celém ekosystému Mara je odhadem již minimálně 7000 lůžek, což je pro rezervaci neúnosné. Řada přechodných kempů v rezervaci fakticky své místo už nikdy neopustila. Mnoho ubytovacích kapacit v oblasti je postaveno ilegálně. V rezervaci, kde se již běžně za bílého dne pasou stovky (nebo tisíce?) krav, se tak již prohánějí i doslova hordy bilých minibusů štvoucích vše, co se hýbe. Bohužel se často jedná o hlučné a neukázněné turisty, kteří přímo nutí řidiče do zvířat téměř najíždět, jejich bezohlednost je neuvěřitelná. Tito lidé nevidí rozdíl mezi divokými zvířaty a zábavním parkem, je to pro ně jen atrakce pro pobavení, nic víc... Tragický obrázek zneužívání, tohoto kdysi skvostného, kusu divočiny pro peníze.  Např. gepardi v takovém stresovém prostředí nemají šanci lovit, skupiny minibusů varují na dálku jejich kořist, ale přitahují i lvy, kteří gepardy, pokud mají šanci, zabijí. Podobně trpí i lvi a levharti, kteří ale na rozdíl od geparda dokáží efektivně lovit i v noci, stejně jako hyeny.

Dochází tak k paradoxní situaci, kdy divoká zvěř z nárazníkové zóny rezervace i rezervace samotné nachází útočiště v soukromých koncesích zahraničních investorů, kteří skupují pastvou nebo pěstováním obilí a kukuřice zcela zdevastovanou a na první pohled bezcennou půdu. Bez krav a koz tyto kusy země do 5 let zregenerují tak, že se do nich začíná ve velkém vracet divoká zvěř. Výsledek? Prosperující soukromé koncese, ve kterých je divoká zvěř v bezpečí před pytláky i davy turistů. Ta to ví a již se podle toho chová. Je celkem pochopitelné, že pro zachování těchto krásných oáz divočiny je kritické, aby se v nich neproháněly tisíce bezohledných hlučných turistů. Každá taková koncese má ve svém srdci i luxusní kemp (cca 6-15 luxusních stanů), kde návštěvník má šanci zažít Afriku tak, jak si ji většina z nás představuje. Cena je ovšem vysoká, okolo 600 - 1000 USD na osobu a noc v sezóně. Viz. např. projekt miliardáře Richarda Bransona Mahali Mzuri. Tuším, že rozloha této soukromé rezervace je cca 130 km2. Nadějí je, že se i tito investoři spojují. Zachráněnou půdu bývalých zničených farem a savan, kterou vlastní nebo mají v dlouhodobém pronájmu, propojují, vytvářejí koridory nebo větší úseky divočiny, čímž dávají šanci na přežití životaschopné pestré rezidentní populaci divokých zvířat. Negativem je skutečnost, že africká divoká příroda s její úchvatnou faunou je čím dál více dostupná jen pro bohaté.

 

Soužití divokých zvířat Masai Mary s místními komunitami

Mnoho již bylo řečeno v textu výše. Masai Mara není park, ale rezervace. Je spravována místní komunitou Masajů, pro které je základem chov dobytka. Bohužel stáda dobytka a divoká zvířata jsou neslučitelné fenomény. V případě, že Masajové opakovaně a nelegálně ženou stáda na pastvu do rezervace, automaticky vytlačují divoká zvířata. Od 70. let minulého století do roku 2009 přišla oblast cca o 70% populace divoké zvěře. Příčinou je naprosto nekontrolovaný chov dobytka hnaný kulturou Masajů, kdy čím více krav, tím lepší společenský statut v komunitě. V 70. letech 20. století tvořil dobytek v oblasti cca 2% biomasy, po roce 2000 je to již více než 23%, což je nárůst o více než 1100%! Jen v malém úseku u řeky Tarok se přímo v rezervaci pohybuje už cca 2000 krav (léto 2015). Migrujících zvířat v rámci velké každoroční migrace ubylo o minimálně 60% proti stavu z 80. let 20. století. Dobytek tak nahrazuje divokou zvěř, protože ale není na oblast adaptován, region degraduje a ničí. Kdo nevěří, viz. BBC. Výsledkem je, že daný počet krav zlikviduje životní prostor pro násobně více divokých zvířat, která jsou adaptována tak, že se vzájemně doplnují a nekonkurují si. Na daném území jich tak může udržitelně žít mnohem více než krav, které zničí ekosystém všem. Skot totiž sežere téměř všechny druhy trav, kozy dokonce i kořínky. Následuje eroze v období deštů, odplavení zeminy, likvidace biodiverzity a následuje poušt.

Neřízené zemědělství je rovněž tahounem nelegálního záboru půdy a kácení stromů, které zadržují vláhu i půdu. Jeden hektar divočiny vynáší v příjmech od turistů cca 2-3x méně, než hekrat pole s obilím. Problém je, že hektar divočiny může vynášet stále, hektar pole je za pár let zničenou zemí (monokultura = špatná schopnost zadržovat vodu = eroze = ekologická katastrofa).

Bohužel destruktivní spirála se již roztočila. Dochází k výraznému každoročnímu poklesu návštěvníků ze zahraničí (léto 2015 = více než 50% pokles proti létu 2011) způsobeném částečně jednak mizející megafaunou ze savan Masai Mary, dále opravdu tragickou přeplněností rezervace turistickými minibusy (turista chce vidět stáda slonů, ne stádo minibusů) a částečně i hrozbou teroristických útoků milic Al Shabab, které zatím ohrožují "jen" severovýchod Keni a východní pobřeží až k Mombase. Ze zpráv z Keni i přímo z Masai Mary je cítit zřetelná snaha úřadů situaci zvrátit. Aby ne, příjmy v USD od turistů jsou druhým nejdůležitějším zdrojem tvrdé měny hned po čaji. Úspěch se snad může dostavit, ale jen v případě, že se podaří omezit všudypřítomou korupci a touhu po okamžitém krátkodobém zisku. Bez angažovanosti místních i opravdového zaujetí keňské vlády věci změnit to však nepůjde. Je s podivem, jak málo si stále keňská společnost uvědomuje, o co přichází a co zemi bez turistů hrozí.

Ze všeho, co jsem si dovolil popsat výše, je evidentní, že Masai Mara je pod drtivým tlakem lidské populace (neřízený turismus, zemědělství, pastevectví, pytláctví) a doslova umírá před očima. V roce 2008, kdy jsem zde byl naposledy, mi situace přišla kritická, od té doby se k lepšímu nezměnilo nic, jen se vše dál dramaticky zhoršilo. Až bohatí turisté přestanou jezdit úplně (každoroční pokles o 10 - 20%), bude konec, protože pro většinu místních struktur byly důvodem ochrany rezervace jen peníze, ne svědomí, zodpovědnost a cit pro krásu jedinečného kousku africké savany.

Je tedy otázkou, co má pro Masaje větší cenu, stabilní příjem z turistiky nebo krávy, které až Maru zničí, pojdou hlady. Co budou pak dělat Masajové ? Je smutnou skutečností, že oblast prostě neunese víc, než určité množství dobytka. Pokud si to Masajové neuvědomí, nejprve krátkdobě zničí Masai Maru, zvětší svá stáda a následně zničí celý region tak, jako mnoho jiných oblastí, ze kterých se svým skotem následně odtáhli. Dobytek a kozy však za sebou nechávají doslova poušt, která se často již nezrevitalizuje. Míst, kam by mohli svá stáda nahnat, je už ale velice málo (parky a rezervace). Bez vzdělání a osvěty, která jediná otevírá lidem pohled do budoucna dál, než na "zítra", to ovšem nepůjde. Je na to ale ještě vůbec čas? Osobně si myslím, že by se měla nasadit už i armáda, protože podfinancovaní rangeři při vší snaze nemohou situaci zvládnout. Je nutné vytlačit a srovnat se zemí nelegální osídlení, která se objevila jako rakovina v nárazníkových zónách rezervace, které tím pádem přestaly již dávno existovat. Masai Mara sama se tak fakticky stala nárazníkovou zónou severní Serengeti, která je rovněž pod obrovských tlakem. Úlohu Masai Mary tak postupně přebírají soukromé, dobře hájené koncese, kde hledají zvířata z oblasti poslední útočiště. Přesto stále doufám, že v budoucnu budu moci tyto poznámky osvěžit i dobrými zprávami, na které z Masai Mary zatím marně čekám již od roku 2007.

Galerii fotografií zvířat z Masai Mary naleznete zdeInformace o zdravotním pojištění a očkování naleznete zde

                                                                                                                                                                                                                                                                                               

DENÍK

V Keni vládnou dle světových médií nepokoje, turismus je na bodu mrazu, tedy ideální čas nerušeně fotografovat v oblasti, která stále patří k nejatraktivnějším v Africe. Mám v Keni známé a  vím, že nic neriskuji. Volám do Nairobi a během 3 dnů je cesta připravena.
Pokud chcete dobře fotit, potřebujete nejen zrcadlovku, zkušenost, skla, ale i někoho, kdo zná zvířata a hlavně klid na práci, tj. je potřeba zvířata aktivně na základě zkušeností hledat, být první , vybrat si ideální pozici, tu držet a čekat. Toto se nám vymstilo v létě 2007, kdy jsme se stali s naším khaki landroverem v okolí Fig Tree příliš populární. Bílé minibusy plné turistů se na nás doslova lepily kam jsme se pohnuli, protože jsme společně během 24 h vypátrali 3 gepardí bratry, po kterých šli všichni ostatní celý týden. Mohl bych už jistě jezdit po parcích sám, ale proč, když mám jednoho z nejlepších kenských průvodců a navíc bych nedostával informace, které si spřátelení průvodci a rangeři kódovanou řečí vyměnují přes vysílačku nebo telefon. Navíc se občas i hodí, když jeden může fotit a druhý točí volantem a šlape na plyn...

Sobota 9. 2. 2008

Hned po příletu do Nairobi v 6.30 místího času jsem se s Alanem vydal na stále ještě nepříjemnou a zdlouhavou cestu do "Mary". Keňská vláda se snaží vybudovat až k hranicím parku kvalitní silnici, která sice zvýší příjmy parku, ale zároveň zesílí tlak na ubytovací kapacity v nárazníkového pásmu oddělujícího zvířata v parku od obydlených oblastí. Tím pochopitelně dojde k jeho další degradaci a možnému ústupu zvěře na pláně Serengeti v Tanzánii, které jsou rovněž pod tlakem pytláctví. Cesta však ještě hotova není a tak vlastní transport není bez adrenalinu, prach, obrovské výmoly, nákladní i osobní vozy v protisměru... Foto orla chocholatého (Spizaetus (Lophaetus) occipitalis) vpravo jsem udělal na kraji rušné silnice. Přímo pod větví projížděly s ohlušujícím rámusem staré dýmající dieselové tyráky...V těchto podmínkách jsem si za těch mnoho let, co do Keni jezdím, ještě řídit nezvykl, a rád to tedy přenechávám kolegovi. Balancováni vozu na dvou kolech, apod. mi již naštěstí nevadí a tak se starám o zajištění fotovybavení ve skákajícím vozu plném prachu. Starý spacák úspěšně používám jako izolaci fotobatohu proti špíně i nárazům.

Do východní části rezervace vjíždíme po 14h hlavní branou ze směru na Narok, což je poslední větší město před parkem, po kontrole obvyklých formalit, tj. dokladech o zaplacení všech poplatků za vůz i mne, vjížíme do starých známých míst. Hned za branou vidíme rezidentní státo zeber a impal, které zde potkávám posledních 5 let. Tato zvířata používají bránu s kancelářemi jako ochranu před predátory, kteří lidi a jejich hluk nemusí. O něco dále nás čeká možná stohlavé stádo buvolů kaferských a cca 20 žiraf masajských. Světlo je špatné a ostré,slunce je vysoko,stírá barvy a na kontrastní stíny je ještě brzy. Východní část parku také scénicky nepovažuji za ideální a tak fotoaparáty ani nelovím z batohu a jen si spokojeně říkám - konečně zase zpět. Nejedeme se ani ubytovat, snažíme se najít vhodnou fotosituaci. Před 15 h narážíme na stádo mladých žiraf masajských majestátně plujících savanou. Vyfotit stádo žiraf je bohužel i v Maře stále těžší. Tyto koráby savany z Mary doslova zmizely, proč? Stěží kontrolovaný nárůst počtu ilegálně se pasoucího dobytka v rezervaci.
Po 16h narážíme na skupinku slonů, světlo stále není ideální, ale jeden sloní samec nás pustil přímo před sebe aniž by jevil minimální znaky agrese, je v pohybu přímo na mne, nedá mi to a cvakám spoušt fotáku s krátkým objektivem. Sloni pomalu míří k řece do hustého zeleného porostu, nad obzorem se sbírají hustá bouřková mračna. Po krátké úvaze se rozhodneme vsadit následující tři hodiny na tyto slony a doufat v težká temná bouřková mračna ozářená zapadajícím sluncem. Odhadujeme pohyb slonů a nadjedeme jim cca 300 m mezi stromy u řeky a čekáme. Cca za hodinu dvacet jsou tu. Náhle se z koryta napravo od nás objeví odrostlejší slůně. V zápětí se zatahuje a začíná očekávaná průtrž, jsem naprosto spokojen, rychle se vracíme na cestu a doslova doklouzáváme po 18 h do kempu Fig Tree. Začátek nebyl špatný...

 

Neděle 10. 2. 2008

Čas je drahý a tak hned po časné snidani, kdy se ukazuje, že jsem jediným hostem kempu, který má jinak v tomto období běžne 150 klientů, výrážíme do terénu. Slunce ještě nevyšlo, je chladno, ale vidět je již dobře. Potkáváme rodinku prasat bradavičnatých, jsou velmi plachá a velice rychlá, jako častá potrava lvů, levhartů i gepardů jsou jako na trní a okamžitě utíkají.
Po 8 h ráno narážíme na dva buvoly kaferské. Zajímá mne hlavně kousek, který vypadá, že ho opravdu dost obtěžuje velké hejno much, asi si zapoměl vytvořit dostatečnou ochrannou vrstvu z bahna a ted za to platí, praští sebou o zem a zběsile se drbe. Buvoli nejsou dva jen náhodou. Když jeden leží a odpočívá, druhý stojí připraven okamžitě útočit. V okolí se zjevně nic moc neděje a tak se rozhodnu vyfotit si buvola s klubákem na čumáku. Cca po hodině, tedy po 9 h ráno, jsem měl štěstí, výsledek přesně odpovídá mé představě.  Po 10 h narážíme na skupinku vodušek jelenovitých a na hyenu chladící se před denním žárem v bahnité tůni.
V následujících hodinách již opět není optimální světlo, je vedro, většina zvířat odpočívá někde ve stínu, balíme to a zpět do kempu. Vyrážíme opět po 15 h a okamžitě nás zaujme stádo krav, které si jeden mladý Masaj žene přímo přes park směrem k Naroku, což pochopitelně je proti pravidlům, ale na ta Masajové dost s přehledem kašlou. Pravdila jsou jen pro turisty... Nejen, že to zaujalo nás, ale především i skupinu residentních hyen, které okamžitě využily situace a vybraly si oprávněné mýtné za průchod. Krávu, která udělala životní chybu a o několik desítek metrů se opozdila. Hyeny ji nemilosrdně roztrhaly za živa. Jsem moc rád, že v okolí nejsou mimo mne žádní turisté, protože při podobných situacích se mi z jejich nadšeného jeku doslova zvedá žaludek. Scéna to byla tak otřesná, že mne pro zbylý čas dne přešla chut cokoliv fotografovat. Vlastní "lovení" jsem raději nefotil, pouze následnou "hostinu". Když je uloveno divoké zvíře, které s podobnou situací celý život počítá a je častým svědkem těchto neodvratných tragických scén, je to jiné. V případě domácí krávy, zcela zbavené pudu sebezáchovy, je to však něco jiného. Pro Masaje je kráva posvátná, honák bude majitelem stáda tvrdě potrestán. Vracíme se do kempu... Opět se stahují hustá mračna, když náhle přímo u cesty spatříme dvojici mladých lvů.

 

Pondělí 11. 2. 2008

Vyrážíme opět před 6.30 ráno do východní části rezervace (před 6:30 je rezervace zavřená), kde rangeři viděli před svítáním geparda. Na gepardí samici jsme skutečně narazili, světlo ale ještě není dobré a navíc jde směrem do oblasti, kam za ní s vozem nemůžeme, zaujaly mne však výrazné uši na opačné straně vykukující z trávy cca 100 m od nás. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o gepardí mládě, ale je to serval. Malá, velice hezká kočkovitá šelma, kterou se mi zatím nepodařilo vyfotografovat. Necháváme geparda jiným turistům, kteří se již začínají sjíždět, a věnujeme se servalovi, který je naštěstí vůbec nezajímá. Vypínáme motor a čekáme. Zvíře je  velice plaché, ale tohoto jedince evidentně přemohla zvědavost, po 10 minutách čekání se ukázala celá hlava a po dalších deseti minutách vyráží směrem k nám. Pro jistotu cvakám spouští, aby si na zvuk zvykl, nastraží uši, znovu cvakám spoušt, nic se neděje, zvuk je akceptován. Ted již jen čekám, až se dostane do ideální vzdálenosti, připravuji si 400 mm skla... Světlo není ideální, ale vzhledem k plachosti tohoto zvířete, které není vůbec snadné v divočině pozorovat, natož fotit, to moc neřeším. Nakonec začala kočka doslova pózovat, věděla že ji fotím, dostal jsem necelých 10 minut. Většina snímků servala, které mám, jsou z tohoto setkání, které se asi jen tak nezopakuje. Den pokračuje, je zataženo, jedná se o vysokou kompaktní oblačnost, která vše halí do zelenožlutého filtru. V tom se dá fotit černobíle. Jedeme se tedy porozhlédnout po velké lví tlupě vedené dvěma samci, které ve stejné oblasti pozoruji od roku 2005, kdy přišli z Tanzánie a vydobili si své dněšní území včetně lvic. V 8.30 ráno je konečně nacházíme, od jednoho ze lvů nejsem dál než 3 metry, leží přímo u cesty, po půlhodině se dává do pohybu jedna ze lvic a za ní vyráží husím pochodem lvíčata, světlo je stále špatné, ale pohled je to zábavný. Oblačnost neustupuje, balím foťáky a jen zvířata z povzdálí pozorujeme. Uvidíme odpoledne.
Po 15 h vyjíždíme do vzdálenějšího sektoru rezervace, potkáváme dost agresivního sloního samce, je v říji, tj. jdeme mu z cesty, přesto nás napadl, bylo to poprvé, co jsem zažil evidentní útok, který byl myšlen naprosto vážně, obvykle se slon několik metrů před vozem zastaví, tento se nezastavil, jen jsem na Alana stihl zařvat, landcruiser již ale startoval na plný plyn, sloní kel jsem měl přesto 1m od hrudníku několik nekonečných vteřin. Před 17 h potkáváme jednotku rangerů specializovanou na hlídání a monitorování vzácných nosorožců černých. V parku nikdo není, proto nám po krátké debatě řeknou, kde máme nosorožce hledat. Skutečně je zahlédneme v hustém porostu mělkého koryta vyschlého potoka.

 

Úterý 12. 2. 2008

Ráno se přesouváme do západní části rezervace, cesta potrvá několik hodin, nikam nespěcháme. V 7.15 h opět narážíme na servala,o čtvrt hodiny později dvě mládata hyeny skvrnité a v 8.15 vyplašíme lesoně. V 9.30 přejíždíme řeku Mara, plnou krodýlů a hrochů. Světlo je ostré, stanoviště k focení je sice přímo u mostu a skvělé, nicméně jedeme dál. Po 11h hodině opět narážíme na dalšího servala! Tentokrát je ale zjevně naštvaný. Máme s sebou dost jídla a tak si začínáme hledat místo k přečkání cca 4 hodin největšího žáru. Najdeme ho u jezírka se stromem, které si vyhlédla u skupina 8 lvic. Mladé lvice využívají strom k tréninku šplhání. Postupně se střídají, jsou zatím dost neohrabané, ale časem si bude muset každý levhart v okolí dát pozor, aby úlovek zavěsil vysoko do koruny stromů, kam se těžká lvice nedostane. Nevadíme jim a tak pod stromem odpočíváme všichni. Odpoledne potkáváme již jen stádo zeber a skupinu cca 30 slonů.

Blíží se 17 h a tak se ještě jedeme podívat k řece, nevěřím svým očím, přímo před nosem mám krásného krokodýla nilského. Je osvětlen fantastickým způsobem právě zapadajícím sluncem. Opatrně vystoupím z vozu, lehnu si na zem, jsem 10 m před ním, není ve vodě, tj. je to relativně bezpečná vzdálenost, fotím do 17.15, pak je již krokodýl ve stínu svahu.

 

Středa 13. 2. 2008

Hned ráno, přímo od stolu v Serena lodži, jsme uviděli stádo zeber chystající se k brodu řeky. Jen jsme do sebe hodily čaj, skočíme do vozu a jedeme. Zebry jsou nervózní, vidí v řece krokodýly a navíc je sleduje i skupina lvic. V 8 h skočí vůdčí samec do řeky, ve stejné chvíli zaútočí na konec stáda i lvice, nastává totální panika, zebry běží o život, krokodýli jdou kopytům z cesty, lvi také nemají úspěch. Výsledkem je rozdělení stáda, část řeku přejde, druhá ne.
Od této chvíle se skoro nic neděje, v 9 h si vyfotím mladého lva pijícího z kaluže v trávě. Až před 10 h nás vyruší hroší řev, kdy dominantní samec vyhání ze svého sektoru mladého hrocha. Netušil jsem, že toto zvíře může běžet tak rychle.
Přes poledne se opět uklidíme do stínu lodge a až pozdě odpoledne vyrážíme do oblasti, kde rangeři viděli velkého levharta. Najít ho není příliš těžké, je na největším stromě v celém okolí i se svým úlovkem. Světlo je ovšem tak špatné, že z fotek by nebylo nic. V cestě stojí mrak, který se pohybuje k západu stejně jako zapadající slunce, smůla. Nicméně jsem udělal jednu černobílou fotografii, která je i ve slideshow na titulní straně tohoto webu.

 

Čtvrtek 14. 2. 2008

Hned po 6 h ráno jedeme za levhartem, šance, že bude na stejném místě, je značná. Úlovek je velký a turisté žádní. Je tam, rozvaluje se na velké větvi a čeká na východ slunce. Před 7 h ráno začíná fotoseance, na kterou jsem v Africe čekal 10 let. Jasně, mohl jsem si zajet na soukromou farmu, kde levhartovi pověsí gazelu na strom a jen stačí počkat a fotit. Fotografie vypadají velice autenticky. Bohužel pro mne to není můj styl, na opravdu divokého velkého levharta s úlovkem jsem se tedy vskutku načekal. Gratuluji si, že jsem do Keni přes odpor celé rodiny jel. Pokud by v Masai Maře bylo standardní množství turistů, byl by levhart dávno pryč a navíc bych ani nedostal šanci od rangerů fotit ho přes 4 hodiny. Takto je stačilo jen osobně poprosit, vysvětlit, že budu dodržovat vzdálenost a ticho.
První paprsky dávají zvířeti krásnou žlutooranžovou barvu, otevírá oči a podívá se mne. Mezi 7 až 9 hodinou si dává levhart snídani, dojídá prase bradavičnaté ulovené předchozí den odpoledne.  Po 9 hodině slézá ze stromu a jde se napít k nedaleké louži mezi lávovými balvany a zase zpět do stínu pod strom. Setkání je u konce.
Vracíme se na snídani do lodže, který je pro mne doslova utrpením. Všechny kempy v oblasti jsou ale zavřené nebo tak příšerně drahé (a také prázdné), že jsem jinou možnost neměl. Cestou ještě potkáváme nádherného "big tuskera" slona s genem, který mu dovoluje získat impozantní 2-3m dlouhé kly. Tyto sloni byli v 19. a 20. století kvůli trofeji téměř vystříleni, tj. dnes potkáte sice mohutné slony, ale se znatelně menšími kly než popisuje např. Hemingway ve sých loveckých povídkách. Pověstné bylo Tsavo, ale tamní slavní big tuskeři byli povraždění do roku 2013. Je mi jasné, že mám opět štěstí.
Z rána a dopoledne jsem natolik unavený, že se odpoledne přesunujeme k řece, kde čekám na vhodnou kompozici pro nafocení dalších krokodýlů. V 16.30 h je hotovo. Aby toho nebylo málo, se západem slunce ještě nafotím velkého naštvaného hrocha, kterého něco tak rozlobilo, že dokonce vylezl z vody.

 

Pátek 15. 2. 2008

Předpověd počasí je přímo strašná, velká oblačnost, déšť, vůbec nevytahuji foťáky z batohu a chystám se na cestu na letiště do Nairoby. Výlet byl sice krátký, za což musím poděkovat i aerolinkám British Airways, které mne zasekly v Londýně a místo nočního letu mne posadily na let ranní, čímž mne doslova okradly o celý jeden den focení, ale přesto nečekaně produktivní.  Pokud jste někdo dočetl až sem, děkuji za váš čas a doufám, že jste se nenudili. Omlouvám se za případné chyby a překlepy.